selah

K nám, kteří ve své hluboké zlomenosti pláčeme a toužíme po ruce, která by nás pohladila, po rtech, které by nás políbily, po slovu, které by k nám zaznělo, po srdci, které sa nezalekne našich obav a našeho chvění, k nám, kteří vnímáme svou bolest tak, jak ji žádná bytost nikdy nevnímala a vnímat nebude, kteří stále vyhlížíme někoho, kto bude ochoten sa k nám přiblížit – k nám přišel člověk, který může upřimně říct: „Jsem s tebou.“ V Ježíši Kristu je Bůh s námi a každá naše bolest zní ozvěnou v jeho nejhlubším nitru.

To není žádný zbožný žvást. Vzkříšený Ježíš není „Muž nahoře“ (jak rádi říkají někteří frajeři), nebeský plyn či neviditelný čestný prezident vesmíru. Jeho vzkříšení nebylo únikem do Velkých dálav, při němž kapela vyhrávala „Vzhůru, vzhůru, stále výš“. Když o Velikonočním jitru vstoupil do nového života, nepodléhal již časoprostrorovým omezením tělesného života. To mu umožnilo, aby zasáhl nejen Nepál, ale i New Orleans, nejen Matouše a Magdalénu, ale i mně.

Lev z Judy ve své současné vzkříšenosti usiluje o nás – zde a nyní. Zkrátka jde po nás.

Voláme-li s Jeremjášem: „Už dost! Nech mě v mém zármutku!“, Pastýř odpovídá:

„Nenechám tě! Patříš mi. Znám své ovce jménem. Jsi můj. Pokud si myslíš, že už jsem s tebou skončil, pokud se domníváš, že jsem nějaký bůžek, kterého si můžeš držet od těla, udeřím na tebe jako řvoucí lev, roztrhám tě na kusy, rozsápu tě a zlomím ti každou kost v těle. Pak tě dám dohromady, pochovám tě v náručí a něžně tě zulíbám.“

Lev a Pastýř jsou jeden a týž. Zuřivé pronásledování a hluboký soucit jsou dva rysy úžasného Milence, ktorý ví, nejen co nás zraňuje, ale i jak nás uzdravit. Tento divoký a přitom konejšivý Bůh je teké Beránkem, který za nás podstoupil mučednickou smrt.

...

Tento Lev zničí vše, co nás od něj odděluje. Beránek byl zabit, aby bylo toto oddělení odstraněno. Jak Lev, tak Beránek symbolizují Ježíše. Jsou to synonyma. Houževnatost a něha – neoddělitelné aspekty Boží reality.